Zrovna ho míjel a tak se zastavil.
I počasí se trochu umoudřilo a tu a tam zpoza mraku se dalo spatřit zapadající slunce.
Z dálky doléhaly výkřiky dravých ptáků, které umocňovaly tuhle zvláštní náladu.
Koruna stromu, u nějž právě byl, se hustě rozvětvovala a na její špici se dalo stěží dohlédnout.
Posadil se, ale raději by běžel.
Chtěl běžet kamsi do hlubin lesa.
Ale tělo už bylo nadmíru unaveno, a tak spíše sklouzl do polo sedu.
Divoce si setřel pot z čela a v tu chvíli si znovu uvědomil, co se stalo.
Tma o krok postoupila a světlo kamsi zmizelo věrno odvěkému koloběhu dne a noci.
Všiml si svých zakrvácených rukou. Pot, který si setřel z čela, byla ona krev. Tělo se mírně třáslo a jeho mysl si začínala uvědomovat, jak je vyčerpán.
Oči pátravě zkoumaly okolí.
Poznával matně prostředí a do toho ten pocit viny a úzkosti.
Začal se zvedat vítr, a tím sílily podivné zvuky nesoucí se ze všech stran.
Čas jakoby nehrál žádnou roli, už nebyl pochyb, dnešní noc stráví právě na tomhle místě.
Schoulen mezi kořeny mohutného stromu zcela vysílen usnul.
Probudilo ho až lechtání slunečních paprsků na tváři.
Noční déšť z něj smyl krev a zdálo se, že i vědomí je čistější, jako nebe, na kterém nebylo mráčku.
Postavil se a rozhlédl.
Nebylo těžké odhadnout kudy zpátky, oprášil si kalhoty a vydal se k domovu.
Ostatně byl čas oběda a jeho blízcí už jistě čekali.