Domů se dostanu většinou až večer. Otevřu dveře a rozsvítím gamazářič. Mám v pokojíku útulno. Velká postel, stůl s kýblem vyjetýho voleje vedle míchačky, skříň s tunelem do Afriky. Ten by nevadil, černochů už chodí málo, horší je hroch, kterýho elektrikář zabetonoval do podlahy. Je s ním velká nuda. Jak mě vidí, začne zpívat koledy v japonštině. Umím trochu čínsky, ale s japonštinou se to nedá srovnat. Hodím po něm vždycky botu, ale začne řvát ještě víc. Dám si vatu do uší a on přestane zpívat a mračí se. Vyloženě mi vadí, když se mračí. Pustím televizi. Nefunguje, ale zahřeje. Z ulice se ozývá řev. Metaři zase ubili lehkou holku. Prostě s ní zametli a je to. Jenže já mám v uších vatu a nic neslyším. Znechuceně si lehnu na zem vedle postele. Je to tak lepší, nemám čas vyhánět černochy se spavou nemocí, co mi sem lezou s Afriky. Zem je hrbolatá a cement není ještě zaschlý. Příjemně chladí. Mám hlad a kručí mi v břiše. To neslyším, ale teploměr dostal horečku, ukazuje dvacet pod nulou, a to mám vždycky hlad. Stůl mezitím přešel k oknu a hodil dolů kýbl s volejem a lopatu. Koukám na hrocha. Mračí se. Hodím po něm kladivo, aby se usmál. Neusmál se, ale vypadlo mu oko a vesele skáče po stropě. Chytlo se do mucholapky a nadává. Zasměju se a připravuju příbor. Ze skříně vylezl hubenej černoch a hladově kouká. Ale mám štěstí, má katar žaludku. Narodil jsem se na šťastný planetě.