Básně

 
 

Podzimní paní

(září 2020)

Na louce za městem sedím,

na protější stráně hledím,

kde stromům listí žloutnout začíná.

Dívám se, sním

a rozjímám.

 

Kdyby podzim byla žena,

měla by padající listy zapletené do vlasů,

oči jako dvě čisté studánky,

tváře jak červená jablíčka

a rety jako šípky rudé.

Kolem krku šedavě bílý, lehký z mlhy šál

ve větru chladném by plápolal.

 

A jaký šat

této dámě dát?

Netřeba jí přezdobené róby.

Jenom krajka ze stříbřité jinovatky

prosté šaty barvy země zdobí.

 

Zlatavé střevíce -

v nich ať lehce kráčí

do luk i do lesů,

kamkoli jen ráčí.

 

Nebo ať vyjede si

na grošovaném oři.

Kudy jdou, tam pak stromy

nachem a zlatem hoří.

 

 

 

 

 

 XXX 

(14. 1. 2019) 

Vyšel jsem z domu – přišla vánice. 

Slunce se skrývá. Město šedne, 

topí se v mlhách. Zima se směje. 

Přívalem sněhu tráva bledne. 

 

Po bouři. Cestou kolem lesa 

zaslechnu někdy zpívat ptáky. 

Ledový vítr ale žene 

na město další těžké mraky. 

 

A chumelí zas. Do očí bodá 

z nebe padající chladný prach. 

Zůstane bílo na trávníku 

a rozházené listí na cestách. 

 

 

 

 

 

Modro… 

(listopad 2018) 

Modro, chlad a lehké mlhy v kraji, 

ranní slunce stojí ještě nízko. 

Spadané listy se rosou zablýskají, 

jako by se stříbro v trávě blýsklo. 

 

 

 

 

 

Konec prázdnin 

(2. 9. 2018) 

Sobotní déšť 

zanechal zemi zmáčenou. 

 

Dávno 

odešel oblohou, 

slunko hřeje, 

mezi oblaky se směje 

a každému keři 

zeleně listy září. 

 

Rudnou šípky v trní, 

švestek je plná zem, 

dozrálým ovocem 

vítr sladce voní. 

 

Na louce v květu 

potichu požehnám 

babímu létu, 

o kterém básním 

v neděli 

na konci 

prázdnin. 

 

 

 

 

 

Bohyně 

(5. 12. 2017) 

Když slunce svítí 

do kapek dešťových, 

přichází Ona, 

oči ji nevidí. 

 

Srdce otevírá, 

zabydlí se v něm – 

dobro, pokoj boží 

přál bys lidem všem. 

 

Když je zima zlá 

v srdcích ledových, 

Ona umírá – 

ty jsi ztracený. 

 

„Kdo je to?“ 

se mě ptáš, 

odpověď 

ale znáš. 

 

Pro někoho anděl, 

pro někoho klam. 

Pro ty, kdo Ji znají, 

je to zázrak sám. 

 

Kdo je sám na světě, 

za přelud ji má. 

Každý na planetě 

její jméno zná. 

 

Jméno té bohyně 

může být jedině … 

 

Láska. 

 

 

 

 

 

Pohoda 

(29. 5. 2016) 

Na lukách a stráni, 

jež se k tůňce sklání, 

kvetou vlčí máky. 

 

Též kopretiny bílé. 

Za této klidné chvíle 

sedím a poslouchám ptáky. 

 

Nad hlavou šedé mraky, 

před sebou vlnky na vodě. 

Na břehu sám – jsem V POHODĚ. 

 

 

 

 

 

Trnka 

(3. 4. 2016) 

Trnka na malém dvorku pod skalou 

stísněná mezi oprýskanými stěnami 

natahuje své bílé prsty do ulice 

jak chtěla by pohladit či podat ruce 

všem těm kdo kol ní prochází 

či jedou ve svých nablýskaných vozech 

aniž by povšimli si 

ona 

cihlami a kamením obklíčená 

bělostným šatem květovým oděná dáma 

je sama 

 

 

 

 

 

Kruh 

(1. 8. 2015) 

Za tratí železniční modrají slívy 

a ptáček jenž se ozývá 

prý volá moje jméno  

tady v parku 

u pustě se tvářícího stavení 

jehož dvoru části plotu schází 

na dětských fantaziích nesejde 

a přeci 

jak to tu k nim láká 

 

Okrové lupeny 

nepatrná znamení 

něčeho co ještě ani nepřichází 

v záhonech kvetou růže 

 

Nyní se vracím 

a vzpomínám jak jsem scházel 

okrajem lánu 

za potokem se nadýchal 

silné a divže ne mámivé vůně 

nějakých temně fialových květin 

nechal kolem uší hučet vítr 

potom v domnění 

že začnou šlehat blesky 

vydal se dědině vstříc 

k železnici 

 

Za tratí železniční modrají slívy… 

 

 

 

 

 

Duhová jeskyně 

(sen, 12. 9. 2014) 

Projdi malou brankou 

sestup po schodech 

kluzkých jako led 

do zámeckých sklepení 

objevíš tam jeskyni 

z níž oči přechází 

 

Stěny má 

z blyštivých drahokamů 

zelené modré 

žluté i růžové 

bledé i syté tóny 

jsi očarován 

žlutavým svitem hvězd 

temnotou modré noci 

svět pestrý jako duha 

má tě ve své moci 

 

 

 

 

 

Sochy 

(sen, 29. 12. 2012) 

Království ze sněhu 

a ledů modravých 

křišťálových 

barevná 

bílo – modro – černo – rudá 

a nazlátlá sousoší 

na něž slunce svítí 

vychází 

a paprsky hladí je 

v tom kraji sněhem zasypaném 

najednou celou duhu vidíš 

 

Až to trochu připomíná 

posvátnou horu 

japonskou Fudži 

s bílými náhrobky 

podél cest 

(jen z fotografií mi známou 

ze stránek knih) 

anebo 

rovněž málo známé 

dálavy Severu 

kde rok co rok 

pohádka ledová 

znovu se odehrává 

 

Snové postavy z ledu 

skelnými zraky střeží svět 

 

Lidé i bozi 

nymfy i skřeti 

moc mají čarovnou 

a já tu zůstávám 

snad přikován 

snad přimrazen 

pod sluncem 

co vyšlo z červánků 

stojím bez hnutí 

venku tuhý mráz 

před sousoším pro mne 

zastavil se čas 

 

 

 

 

 

Mezi vodami 

(23. 1. 2011) 

Již bílý sníh 

posypal krajinu 

z širého háje 

shlížím na hladinu, 

velikou, bílou, zamrzlou. 

Pak z hráze 

na vodu 

zelenou, 

z břehů 

vylitou… 

 

…a zemí tou 

šedavé mraky 

táhnou dál. 

Já tam mezi vodami 

v ten zimní den stál. 

 

 

 

 

 

Modlitba za vodu 

(8. 4. 2019) 

Smím prosit? 

Smím prosit, nebe, 

aby kapky na zem padly, 

aby květy neuvadly? 

 

Smím prosit 

o šedivé setmění, 

o deštivou chladnou noc 

a deštěm provoněné ráno? 

O vodu, o pomoc? 

Ano? 

 

Se mnou 

celý kraj, 

tráva, stromy, ptáci 

k nebi se pokorně 

obrací. 

 

 

 

 

 

Vrby 

(28. 3. 2019) 

Vrby se sklání, 

jak staré čarodějky 

stojí nad vodou 

a rozpuštěné vlasy, 

dlouhé žlutavé rozpuštěné vlasy 

jim splývají, 

málem se v řece smáčí. 

 

V zrcadle 

se šedé mraky zračí, 

dešťová oblaka 

pomalu táhnou, 

zvolna plynou 

nad krajinou. 

 

Vrby, 

nad vodou strnulé 

vědmy 

všechno vidí. 

Za nimi, v ohybu, 

stranou lidí 

jeden smrk se tyčí, 

jako temný stín, 

k nebesům šedivým. 

 

Ustal déšť. 

Nejtemnější mrak 

už odplouvá, 

už za ním tuším 

slunce svit. 

Dál mohu jít – 

a vám, 

mé vrby, 

sbohem dávám. 

 

 

 

 

 

Vzdálená píseň 

(14. 2. 2019) 

Slyším jen jedinou 

vzdálenou píseň, 

kde s temnými bory 

duby střídají se. 

 

Potom další hlasy 

do ticha přejdou zas 

nad cestičkou lesní 

v odpolední čas. 

 

Na pěšinu slunce 

pruhy stínů maluje. 

Datel i ptačí sbor 

opět se vzdaluje. 

 

Tomu okamžiku 

jen ticho panuje. 

 

 

 

 

 

Stopy 

(22. 1. 2019) 

Čaruje mráz. Je tenkým ledem pokryta 

na kraji města zelenavá tůň. 

Zmrzlý sníh se drží ve stopách 

na pěšině, kterou kráčel kůň. 

 

Kam odešel? 

Nikdo nepoví. 

Zbyl jen otisk 

jeho podkovy. 

 

 

 

 

 

Ráno na louce

(25. 6. 2019)

 

Pod lesem zlátne obilí,

u cesty kvete mák.

Na nekonečném blankytu

dnes není ani mrak.

 

Při zemi krouží motýli.

Přes louku za řekou

domů se vydávám,

na cestu dalekou.

 

Sám mezi hvozdíky,

kopretinami,

kvítím, které hraje

všemi barvami.

 

Slyším tu skřivánky

a cvrčků na tisíc.

Vítr mi hladí tvář.

Co bych si měl přát víc?